Carpe diem et Salzburg *** Šachová partie v Salzburku

Výhled z okna nedělní ráno nesliboval zrovna nejlepší počasí, ale i přesto jsem na sebe natáhla hiking oblečení a s chutí se těšila na výlet do hor, který nám místní ESN zorganizovalo. Půlka víkendu strávená za počítačem mi kromě neustávající křeči v zádech přinesla také neuvěřitelný elán a já nechtěla doma strávit ani minutu navíc. O to větší přišlo zklamání když jsem se dověděla, že výlet se přesouvá na příští týden, protože na místě hustě prší. S přesvědčením, že doma zůstat nechci, jsem bleskurychle obvolala pár lidí a začala vymýšlet alternativy. Naštěstí máme skvělého buddíka Daniela, který se taky nerad nudí a za chvíli jsme seděli v autě směr Salzburg s úsměvy na tváři.

***

Krásné město nás navíc přivítalo ještě krásnějším počasím. Z Danielo vypadlo, že zde strávil půl roku na pracovním intershipu, což nás vzhledem k jeho počátečnímu hledání centra v mapě a mírně ztraceného výrazu, docela pobavilo. V doprovodu jeho zkušeného výkladu ("so, on the right side you can see beautiful yellow building, I don´t know what´s this...") jsme si prošli krásné historické centrum, které je od roku 1996 zapsáno v Seznamu světového dědictví UNESCO. Podívali jsme se na dům, kde žil a psal své nejznámější skladby Mozart a při brouzdání uličkami plnými drahých obchodků nám Haein, naše velice milá jehokorejská spolužačka, prozradila, že název značky Boggi se vyslovuje stejně jako jedno sprosté korejské slovíčko. Což bylo něco pro kluky, kteří toto slůvko s dětinskou radostí stále opakovali, Haein červená až zas ušima.

Cestou na městský hrad, který se pyšně rozléhal přímo před námi, jsme zvládli zahrát partii šachu. Bohužel pár figurek chybělo, takže jsme musely s holkama nasadit vlastní životy. Že Daniel není zrovna Gasparov mi došlo po pár minutách, kdy mě bezostyšně nechal vykopnout, aby si uchránil královnu, ale hlavně největším pobavením pro nás byl malý asijský kluk, který hru sledoval a po Danielovu tahu se s očima v sloup plácl do čela. 

Po trošku náročnějším stoupání nás Salzburgský hrad odměnil krásným výhledem na město a jím protékající Salzach. Náš malý výlet jsme zakončili germánským stylem a hladové krky nacpali "Bratwurstem" v místním rychlém občerstvení. Tedy, náš výlet ještě nebyl zdaleka u konce, ale to jsme v tu chvíli ještě netušili.

Na cestě zpátky jsme totiž kladně kývli na pozvání Danielovy rodiny zastavit se na "kafíčko" do jeho rodné vesničky, kousek za Salzburgem. A myslím, že ani jeden z nás nelitoval. Z "kafíčka" se vyklubala večeře a celý večer jsme strávili obklopeni velkou Danielovou rodinou, kde byli všichni neuvěřitelně milí. Konverzace v němčině sice byla místy obrovskou výzvou, ale všichni naše breptání a přeřeky tolerovali jak mohli. Poslední fotka zachycuje Haein jak si plní jeden ze svých snů: byla si pohladit jednu z kraviček, které chove Danielův bratr hned vedle.

Terra incognita *** Jiný kraj, jiný mrav

Dva týdny utekly dřív než člověk řekne "Steyr" a musím poznamenat, že zatím to vypadá na parádní Urlaub. V rozvrhu hodiny přednášek abys pohledal a když už nějakou najdeš tak odpadne. Minulý týden jsem tedy navštívila pouze hodinu marketingu, kde jsem se dověděla, že doporučená literatura stojí v paperbackovém vydání 60 euro, takže pravděpodobně risknu přípravu bez této bible a nebo napíšu Janě, která je schopná na internetu vyhledat snad všechno včetně deníčku Paris Hilton.

***

Spousta volného času však kromě nicneříkajícího čučení do Facebooku přinesla své ovoce a já jsem začala zpracovávat údaje pro diplomku, což mě, milovnici deadlinů, přijde téměř jako nadlidský výkon. Kromě toho si také začínám zvykat na místní život. I přesto, že naše kultury jsou si v mnohem podobné, najdou se zvyklosti, které nás občas všechny přivedou do komických situací...

Místní dialekt
Po několika marných pokusech jsme konverzaci v obchodech prakticky vzdali. Místní dialekt je spisovné němčině, tzv. Hochdeutsch, vzdálen asi stejně jako čeština našemu dialektu "ponašymu". První den jsem v rozhovoru mého buddíka pochytila jedno jediné slovo, a to bylo moje jméno. A kromě pár výrazů, které jsem se zatím naučila a které bych mohla spočítat na prstech jedné ruky, se moje porozumění nijak nelepší. I přesto, že každý Hochdeutsch zná, téměř nikdo ji nepoužívá. Na můj zvídavý dotaz Proč? mi můj buddík odpověděl, že se takhle mluví jenom ve Vídni a že to zní "gay". Myslím, že tento stav geniálně vystihuje situace, kdy jsem na otázku jednoho z místních studentů Proč jsem si vybrala zrovna Steyr? odpověděla Protože se chci naučit německy a dotyčný v ten moment vyprskl nahlas smíchy div se nezadusil večeří a po pětiminutovém smíchu ze sebe vykuckal: Ty se nenaučíš dobře německy, ale naučíš se dobře dialekt!

Recykluji, recykluješ, recyklujeme
Prakticky každý materiál má v odpadkových koších své místo. Plastic, Sklo, Bio, Metal, Papír, .... Recykluje se stejně jako u nás s tím rozdílem, že tady se recykluje v podstatě všude, ale hlavně všechno. V praxi to tedy například vypadá tak, že v každé místnosti university je cca 6 druhů košů, a na vyhození odpadku, aby si člověk vzal dovolenou. Víčko od jogurtu tam, obal od jogurtu zase támhle a samotný kelímek opět jinde ... a běda jestli to spletete!

Zkouška sirén
Na tu jsme zvyklí i z Čech, tady však probíhá pravidelně každou sobotu a několikrát za sebou. Dokážu si dokonale představit situaci, kdy přijde opravdové varování a já zůstanu v klidu sedět na zadku, v domnění, že se jedná o další zkoušku.

Prokletá neděle
Zatímco v Česku zůstává výraz "svátek práce" pouze řečnickou frází, v Rakousku tomuto pořekadlu vtiskli opravdového ducha. Prakticky všechno je zavřeno. Takže pokud vás ráno přivítá prázdná lednička, jediné čím můžete nacpat žaludek jsou pokrmy místní kavárny ... nebo můžete hrábnout hlouběji do kapsy a zajít do restaurace.

!!! Ale hlavně jsou místní obyvatelé neuvěřitelně přátelští a hodní !!!!

Eierschalensollbruchstellenerzeuger a kulturní šok

Zamračený víkend utekl příliš rychle. Od té doby co jsem v Hoferu nechala  € 5 za úžasné hodinky (sázím 500 že vydrží min půl roku) , nestačím sledovat ručičky. Nedělní večer jsme se rozhodli prozkoumat místní "hudebnu". Zvyklá z brněnských kolejí na nevytopený prostor, kde uprostřed stojí obrovské křídlo marně čekající na laďiče, jemuž přítomnost dělá prťavá otáčivá židle, která už beztak měla tu čest s pozadím kdejakého soudruha, jsem se nestačila divit. Menší místnůstka vybavená klasickým i elektronickým piánem, bubnovací soustavou a stojany na noty rozhodně předčila mé očekávání. Hudebna je i odzvučena, což mě přineslo mnohem lepší pocit. Jsem si vědoma, že poslouchat moje pokusy o hru na piáno plus pokusy o zpěv, asi není úplná výhra.

V pondělí ráno vstávačka na devět kdy jsme všichni zahraniční studenti pokračovali ve společném kurzu Introduction to Studies. Kromě zajímavých her sloužících ke vzájemnému poznávání, nám pomocí interaktivní hry přednášející demonstrovala, jakým způsobem bychom měli vnímat cokoli, co se odlišuje od našich zvyklostí a tradic. Místností putovala zvláštní věc, kterou jsme měli popsat. Někteří sázeli jednu vlastnost za druhou, jiní se snažili věc pojmenovat a našlo se pár jedinců, kteří věc rovnou zhodnotili kladně či pozitivně. Ukázalo se, že se jedná o celkem praktickou věc s jednoduchým názvem Eierschalensollbruchstellenerzeuger. Na demonstrativní fotce níže ruka nahoře třímá kuličku, která když se spustí, vrazí do dolní části (tvaru zvonečku) a tím rozbije skořápku uvařeného vajíčka po jeho obvodu (rozbíječ skořápek tedy).

A ponaučením plynoucím z této interaktivní hry?
Jakoukoli situaci, se kterou nejsme seznámeni a kterou nám přináší odlišná kultura, bychom měli nejdříve popsat, pak pojmenovat a až poté hodnotit.

***

Bernadette nám také poskytla cenné rady, jak se vyrovnat s kulturním šokem, který se často během takovýchto dlouhodobých pobytů dostavuje. Dle jejího grafu bychom se ještě všichni měli nacházet v období tzv. líbánek: šťastném období, kdy poznáváme spoustu nových lidí, seznamujeme se s životem v cizí zemi a tudíž nemáme příliš příležitostí uronit slzu nad vlastí, která nám však brzy začne scházet a my se pomalu začneme ocitat sami, nepochopeni a sami nechápající. Do té chvíle než z nás šok opadne a my se přizpůsobíme místnímu životu. Graf, který vykreslovalo světlo projektoru popisoval situaci, která mi byla až neuvěřitelně povědomá .....začátkem mého pobytu v Seville jsem Španělsko milovala - tak otevření, milí, nikam nespěchající, no prostě úžasní lidé tam žili! A to teplíčko a španělština tak libozvučný jazyk! S příchodem listopadu jsem mrzla v bytě, kde nebylo topení, a dost neslušně celý den nadávala jak jsou Španěláci nespolehliví a že jim není ani slovo rozumět. Kulturní šok však časem opadl a dnes už bych zase jela zpátky do té prosluněné země, kde všechno má svůj čas a mluví se tam tak krásným jazykem!

Uvidíme jestli mě podobný "kulturní šok" dožene i tady.

Modus vivendi in Steyr *** 3 dny neplánovaného školního volna a večeře v rakouském stylu

Středa a pátek se nesl v duchu školního volna. Dle původního rozvrhu jsme měli trávit dlouhé hodiny ve škole, bohužel vyučující se ze závažných důvodů nemohl na výuku dostavit, aby nám, hladovým po informacích, předal jeho znalosti. Všichni jsme tuto skutečnost přijali se "smutnými výrazy" a volno využili pro vyřizování těch důležitých i méně důležitých i těch naprosto nedůležitých věcí. Je opravdu zvláštní, že když máte celý den volno, vyřídíte toho v podstatě mnohem méně, než když jste zaneprázdněni 24hodin denně....nějaká špatná aura tady. Během těchto tří dnů jsme si také měli zaregistrovat kurzy, které bychom rádi během semestru absolvovali. Trošku oříšek je, že kurzy jsou často vyučovány buď blokově nebo nemají pravidelný rozvrh. Vytvořit rozvrh, ve kterém by nedocházelo ke krytí více předmětů jsem po tří hodinách "špekulování" vzdala. 28. listopadu se prostě budu muset rozpůlit. A nebo dodržovat 80%ní docházku a s čistým svědomím jeden předmět vynechat - challenge accepted!

***

Příjemným překvapením byl fakt, že každou středu, stejně jako v Brně, vyráží studenti do víru města (v případě Steyru spíš městečka :). Můžu tedy zůstat v režimu, na který jsem po léta zvyklá. Navíc každou středu se domluví club, kde jsou k dostání některé drinky za akční ceny. Heineken, Jaegermeister či Tequilla za € 2 - 2,50 není na místní poměry vůbec špatná cena. Příště musím zkusit "Schrankmix", ten zní mnohem zajímavěji. Méně příjemným zjištěním je pak termín kurzů němčiny, které mám většinou ve čtvrtek dopoledne....

***

"Pracovní" týden jsme zakončili dlouho očekávanou "Austrian Dinner". Členové místního ESN nás uvítali oděni v "Trachten" a "Lederhosen", tedy typických krojích a uvedli do luxusní restaurace kde nás čekalo to co jistě všichni znáte. Klasické přecpávání jídlem, skryté pod fajnovým anglickým názvem "all you can eat". Lukin si od jednoho z místních členů na tento večer vypůjčil Lederhose, tak mrkněte jak mu to seklo.

Protože neomezená konzumace se vztahovala také na některé nápoje, pivo a víno teklo proudem. Navíc naši buddíci schovávali v útrobách svých kalhot placatici s hruškovicí - jak moc české! - zábava tedy rozhodně nevázla! Načatý večer jsme zakončili tanečním maratonem v clubu s nebeským názvem Sky Lounge a brzkou snídaní ve formě zázračných míchaných vajíček - světe div se, ráno mi nebylo zle!

Alea acta est *** Soutěživá Ruska, test německých znalostí a Noční hlídka

Ranní pozdní příchod na první společný kurz Úvodu do studia nebyl překvapivě způsoben mou lenivostí, ale špatnou orientací. Naštěstí je tady také skupinka milých Jihoameričanů, která dorazila ještě později a způsobila malé pozdvižení při vítání s jejich kamarády (než dáte každému z 10 přátel dvě hubičky na tvářičky, chvilku to trvá). Vedoucí International Office, která kurz vedla, si nás rozdělila do 10 skupinek. Každá skupinka dostala na papíru sled úkolů, které jsme měli společně vykonat. V zásadě se jednalo o to, že jsme měli najít různá místa na fakultě (posluchárny, kanceláře učitelů, atd.) a ve městě (magistrát, pošta, vlakové nádraží). Jako potvrzení, že jsme úkol splnili, nám sloužilo barevné razítko. Postu teamleadera se od začátku chopila vítězstvíchtivá Ruska, takže jsme po fakultě a centru Steyru lítali jako by nás na nože brali. Do "cíle" jsme doběhli o chlup jako druzí a já nezapomenu zklamaný výraz v mladičké Ruské tváři, který mi škubal s koukty úst. Ještě teď ji slyším lamentovat nad tím, že člen prvního týmu si dojel pro razítko z vlakového nádraží na kole, natož my jsme šli pěšky. Nutno podotknout, že náš tým se taky zcela nedržel uvedených pravidel :)

***

Čekání na test, který měl ohodnotit naše německé znalosti jsme strávili venku na sluníčku tlacháním o všem možném. Začínám mít mírný pocit méněcennosti páč zdejší zahraniční studenti jsou opravdu zajímaví. Všichni mluví dost dobrou angličtinou a spousta z nich více než dva jazyky. Samotný test byl pro mne milým překvapením. I přesto, že moje základy němčiny leží ladem skladem zapomenuté někde v nejtemnějším koutě mého mozku, nepřišel mi nijak extrémně složitý. Ale jak už to u mě bývá - nechval dne před večerem - z učebny vycházím se slavnostním pocitem, který často rychle zchladí výsledky. Ty ale zatím nemám, tak uvidíme jak jsem oslnila hodnotící osazenstvo.

Nejzajímavější částí dne byla prohlídka města, která byla naplánována na 7 hodinu večerní. Uvítala nás postarší paní s velkým kloboukem na hlavě oděná do zvláštního hábitu, v jedné ruce třímala lucernu a ve druhé cosi, co vypadalo jako středověká zbraň - dlouhá tyč s hrotem na jejím konci. Jak jsme se později dověděli, jedná se o oděv typický pro tzv. Noční hlídku. Ta hlídala město Steyr někdy v 16. či 17. stol. (tady mi paměť vypovídá službu). V dobách dávno minulých bylo celém městě cca 16 bran, které se při úderu 10 hodiny večerní zavřely, tudíž se nemohl dostat nikdo ven ani dovnitř. Noční hlídka pak měla přes noc udržovat pořádek a klid. Členové této hlídky byli samozřejmě muži, paní průvodkyně nám však svěřila malé tajemství - občas se stalo, že se člen noční hlídky zdržel v místní krčně a společensky unaven nebyl schopen svěřenou práci vykonávat tak jak by měl, na jeho místo tedy nastoupila jeho milá choť. Hned naproti naší skromné fakultě se nachází neskromný Lambergův palác, jehož úplně první základy sahají kdesi do 10. stol. Po cestě na vyhlídkovou věž jsme minuli sochu Josefa Werndla, zakladatele světoznámé továrny na zbraně. Součást jednoho ze zdejších kostelů, 80 m vysoká úzká věžička (tedy něco přes 200 schodů), kdysi patřila tzv. strážci ohně, který měl za úkol střežit město od požáru. Prohlídku jsme zakončili na půvabném steyrském náměstí, kde nadšenci architektury mohou obdivovat renesanční a barokní styly ba dokonce i pozůstatky gotiky.

Dies primus

První den Welcome Weeku, tedy podnělí 23.září, začínal v 8 hodin úvodní prezentací prezidentky zdejšího ESN (Erasmus Students Network). Kromě cenných instrukcí týkajících se přístupu ke školnímu informačnímu systému, rozvrhům, přihlašování na kurzy, průběhu semestru apod. jsme byli každý obdarován muffinem a uvítacím balíčkem se spoustou informací a nějakými byrokratickými lejstry, které musíme odevzdat na zdejších úřadech. Zahraničních studentů je zde něco přes 70, ale celkové číslo cizinců studujících bakalářské či magisterské programy na FH Steyr je krapet vyšší. Celé dopoledne jsme tedy strávili vstřebáváním neuvěřitelného kvanta informací a vyplňováním již zmíněných formulářů, které byly v němčině, takže bylo docela vtipné pozorovat Francouze vedle mne, jak nechápavě kouká na papíry před sebou a snaží se dle velikosti kolonek odhadnout jaký údaj po něm rakouská vláda chce. Chopila jsem se příležitosti zúročit znalosti němčiny a ochotně mu s vyplňováním pomohla. Následovala krátká prohlídka kampusu a povinná návštěva kanceláře pro zahraniční studenty, po které jsme byli všichni o 28 euro lehčí.

***

Odpoledne jsme se společně s ostatními Čechy a Danielou vyrazili do centra, odevzdat jeden z veledůležitých formulářů a přihlásit svoji maličkost na magistrát. Člověče div se, rychlost zdejších úředníků se nijak neliší od těch v Česku - alespoň tedy těch na cizinecké v Brně. Protože se stejně blížila zavírací doba a já neměla formulář podepsaný mým poskytovatelem ubytování, produktivnější bylo nečekat na ostatní a v mezičase si vyřídit aktivaci SIM karty a zdarma rakouský účet u nejmenované banky, která pyšně nese ve svém názvu slovo národ. Pán zastupující mobilního operátora mi pak vykouzlil úsměv na tváři poté, co mi oznámil, že první měsíc mám tarif zdarma a k tomu navíc 30 SMS a 30 minut volání do celého světa :)

***

K smrti unavená jsem sice po návratu domů zaspala výdej večeře, ale zase jsem byla svěží na Welcome party, kterou pro nás připravili v místní menze. Na tu jsme se vydali společně s Lukášem a Adamem, kteří zde letos začali studovat bakalářské studium. Jj, trošku si musím zvykat, že ještě nejsou příliš znalí vysokoškolskému životu, ale čípci to jsou dokonalí: Před odchodem mi Lukin otevřel třímající v ruce náušnici, kterou se snažil propíchnout dírku v uchu, která mu za pár dní stačila trochu zarůst. Skoro tam zkolaboval, víte jak chlapi snáší takovou bolest, takže na párty jsme vyšli asi s 30min zpožděním. Což u mě nebylo žádným překvapením, protože jsem zatím nestačila nikde přijít na čas - tak nějak jsem začala chápat naše Erasmáky, kteří mají s včasnými příchody taky problémy. To bude nějaká aura nebo co. Během cesty jsem se zase dověděla, že Adam byl v Brně několikrát, a to pokaždé na Mistrovství republiky v piškvorkách :D tomu se člověk prostě nemůže nezasmát!

***

Seznamovací párty se konala v duchu "all you can drink". Zaplatili jsme jednotný poplatek, a mohli pít co jsme chtěli a kolik jsme toho chtěli. Protože výběr nebyl příliš široký - pivař moc nejsem, Weisbier neměli a z vína mi poslední dobou nebylo úplně košer - občerstvovala jsem se pomerančovým džusem, který jsem občas proložila místním "Schnapsem", jehož chuť byla na chlup podobná naší slivovici. Seznamovací hry spolu s dávkou alkoholu vzaly za své a za chvíli se prostor hemžil konverzujícími páry a skupinkami. Zatím nejoriginálnější jméno, se kterým jsem se zde setkala, je "Atte". Tento Fin může být hrdý na to, že nosí jméno, které v holandštině (nebo to byla dánština, později jsme se oba shodli, že si nemůžeme vzpomenout :D) znamená "bottoms up", tedy ve volném překladu něco jako "pijme". Protože početná skupinka studentů stále neměla dost, zábava se volně přesunula do místního baru v centru, který jsem prozřetelně vynechala. Ráno mi totiž můj bolehlav dával jasně najevo, že už mi není dvacet....

....a za chvilku už mi nebude ani dvacetpět!

Iter *** FM 7:15 - Steyr 16:46

Budík sice vztekle zvonil ráno v 6:30, ale po dlouhé době byla jeho služba naprosto bezpředmětná. Probouzela jsem se až s přílišnou pravidelností každé půl hodiny, takže zaspání ani v nejmenším nehrozilo. Výjezd z domu do výchozí stanice Frýdku-Místku proběhl, jako tradičně, s desetiminutovým zpozděním (úplně vidím, jak si táta, který vždycky všude chodí na čas, kousal čekajíc v autě ret). Naštěstí táta je řidič více než zkušený a nakonec jsme dorazili k zastávce "žluťáka" s desetiminutovým předstihem (nutno podotknout, že jsem ho poprvé viděla párkrát porušit 50km limit ve městech, což mluví za vše :) Musím se přiznat, že usazená v pohodlném koženém sedadle na mě z ničeho nic padla melanchonická chvilka a já, mávající z okna usměvavému tátovi a plakající mámě, uronila slzu. A vůbec se za to nestydím, kdyby jste měli pocit, že chcete přispět rejpavým komentářem!

***

Bohužel při čekání v Brně na přestup jsem zjistila, že kolečko na mém obrovském kufru vypovídá službu (což bylo docela vtipné, poté co mi to druhé táta den předem opravil). Hodinu a půl jsem tedy vymýšlela scénáře, jak se z vídeňského Pratersternu dostanu přes půl města na Westbahnhof v případě, že vypoví službu úplně. Jak to však chodí, časem se ukázalo, že kolečko má silnější vůli než já a drželo při mě až do Steyru - i když mě celou dobu znervózňovalo svou nepřirozenou polohou. Zmiňovaný přesun ve Vídni proběhl více než hladce a já se hrdě vyfotila s lístkem na Westbahnhofu. Jízdenku i kartu na slevu "Vorteilscard" jsem si vyřídila v němčině a dokonce jsem zvládla krátkou konverzaci s paní za pultíkem - no hotový germán - Tomík Žák by byl na mě pyšný, o tom žádná.

První zkušenosti s Rakušanama víc než pozitivní. Mladý pán, který byl sice vyšší než já, ale zato vypadal, že váží tak dvakrát méně, k mému němému úžasu vyzvedl můj obrovský obrovsky moc vážící kufr, aby se lidem nepletl pod nohama a se slovy "Das ist aber schwer!" ve mě vyvolal mírně provinilý pocit, že s sebou beru opět pěknou dávku zbytečností. Hned co jsem odpověděla na otázku kam vlastně jedu se ozvala další obyvatelka kupé s tím, že ze St. Valentinu (kde jsem měla naposledy přestupovat) mě můžou svést do Steyru autem. S připomenutím, že na mne čeká můj buddík (pro neznalé tamní student) jsem zdvořile odmítla.

***

Buddíka Daniela jsem poznala hned co jsem vykročila z vlaku. Zubil se na mě hlava nehlava a hnedka mi běžel na pomoc. Spolu s ním přišla i Daniela, což je další z našich buddíků. Daniel a Daniela (vztah mezi nimi je čistě kamarádský a shoda jmen je jenom příjemná náhoda, jak jsem se později dověděla) jsou prototypem správného Rakušáka. Jsou moc milí a strašně pozorní. Ale stejně jsem jako hlavní bonus dne zpětně označila auto Daniely, kterým mě hodili na koleje a já si tak konečně mohla odpočinou od bagáže. Asi 5 minutovou cestu od nádraží si Daniel musel vyhledat v navigaci, což byla dokonalá chvíle na to zjistit, jak Rakušáci stráví fakt, že se někdo baví na jejich účet. Se smíchem jsme dorazili na studentskou ubytovnu, která předčila mé představy a já viděla na vlastní oči, za co vlastně platím ty nekřesťanské peníze. Obrovsky obrovský pokoj pro dva (na spolubydlící zatím napjatě čekám, ale už vím, že se jmenuje Martina Bauer), čisté a pěkné sociálky, nový nábytek, kde je tolik polic a poliček, že na těch mých "pět švestek" co jsem si tady přivezla stačí tak polovina nábytku, pingpong, biliárd, k dispozici pračka a sušička a dokonce i žehlička, takže můžu opět začít žehlit prádlo, máma bude mít ze mě radost.

***

Večer rychlá sprcha a pak chutná odměna v podobě orošeného Weisbiera. Prost!

Initium *** Steyr

Drazí čtenáři, pokaždé kdy začínám psát jakoukoli formu uceleného textu, mojí největší slabinou je úvod. Nikdy nevím kdy a jakým způsobem uchopit začátek článku přesně tak, abych byla stručná, originální, ale hlavně vtipná. A dnes, 60 minut předtím než hodiny odbijí půlnoc a v pravém dolním rohu obrazovky počítače se objeví na chlup stejné datum tomu, které stojí na mém cestovním lístku, můj mozek odmítá vymyslet úvod jakýkoli (poté co jsem si dle mého geniálně poradila s názvem blogu a sprostě jsem přetransformovala název svého blogu z Kanady * http://dodis-little-sheep.blogspot.cz/ *)...asi bude nejlepší zabrousit do nedaleké minulosti...

***

Po absolvované konferenci v rakouském městečku pro mě byl Campus Steyr jako součást Fachhochschule Oberösterreich  jasnou volbou pro místo, ve kterém bych mohla strávit půl roku zahraničním studiem. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem se z webových stránek dověděla, že deadline na přihlášku je cca půl roku prošlý. Protože však nepatřím mezi ty, které slovo "deadline" zastraší (zdravím Míru v Taiwanu), e-mailovou konverzací jsem si vyjednala místo i pro mne. Uplynulo dalších pár měsíců a já se pomalu začínala připravovat na půlrok strávený u našich sousedů. Měsíc před odjezdem jsem začala hledat ubytování, což se po pár dnech ukázalo jako problém č. 1. Bombardování e-maily, posty na Facebooku i kontaktování zcela neznámých lidí, týden před odjezdem přineslo své ovoce - střechu nad hlavou a místo ke složení ke spánku mi poskytnou místní koleje.

***
...a současnost vypadá tak, že nervozita v mém pokoji by se dala krájet a pohled na asi 100kilogramový kufr a přibližně o polovinu "lehčí" 80l Milletku ve mě vyvolává pocit ohromného respektu. Doufejme, že budou žluté autobusy spolu s U-Bahn Wien a Österreichische Bundesbahnen dostatečně pohodlné, abych tento 500 kilometrů dlouhý přesun zvládla bez újmy na zdraví a na majetku. Jdu si nahrát na mp3ku pořádnou dávku Beyoncé...