Budík sice vztekle zvonil ráno v 6:30, ale po dlouhé době byla jeho služba naprosto bezpředmětná. Probouzela jsem se až s přílišnou pravidelností každé půl hodiny, takže zaspání ani v nejmenším nehrozilo. Výjezd z domu do výchozí stanice Frýdku-Místku proběhl, jako tradičně, s desetiminutovým zpozděním (úplně vidím, jak si táta, který vždycky všude chodí na čas, kousal čekajíc v autě ret). Naštěstí táta je řidič více než zkušený a nakonec jsme dorazili k zastávce "žluťáka" s desetiminutovým předstihem (nutno podotknout, že jsem ho poprvé viděla párkrát porušit 50km limit ve městech, což mluví za vše :) Musím se přiznat, že usazená v pohodlném koženém sedadle na mě z ničeho nic padla melanchonická chvilka a já, mávající z okna usměvavému tátovi a plakající mámě, uronila slzu. A vůbec se za to nestydím, kdyby jste měli pocit, že chcete přispět rejpavým komentářem!
***
Bohužel při čekání v Brně na přestup jsem zjistila, že kolečko na mém obrovském kufru vypovídá službu (což bylo docela vtipné, poté co mi to druhé táta den předem opravil). Hodinu a půl jsem tedy vymýšlela scénáře, jak se z vídeňského Pratersternu dostanu přes půl města na Westbahnhof v případě, že vypoví službu úplně. Jak to však chodí, časem se ukázalo, že kolečko má silnější vůli než já a drželo při mě až do Steyru - i když mě celou dobu znervózňovalo svou nepřirozenou polohou. Zmiňovaný přesun ve Vídni proběhl více než hladce a já se hrdě vyfotila s lístkem na Westbahnhofu. Jízdenku i kartu na slevu "Vorteilscard" jsem si vyřídila v němčině a dokonce jsem zvládla krátkou konverzaci s paní za pultíkem - no hotový germán - Tomík Žák by byl na mě pyšný, o tom žádná.
První zkušenosti s Rakušanama víc než pozitivní. Mladý pán, který byl sice vyšší než já, ale zato vypadal, že váží tak dvakrát méně, k mému němému úžasu vyzvedl můj obrovský obrovsky moc vážící kufr, aby se lidem nepletl pod nohama a se slovy "Das ist aber schwer!" ve mě vyvolal mírně provinilý pocit, že s sebou beru opět pěknou dávku zbytečností. Hned co jsem odpověděla na otázku kam vlastně jedu se ozvala další obyvatelka kupé s tím, že ze St. Valentinu (kde jsem měla naposledy přestupovat) mě můžou svést do Steyru autem. S připomenutím, že na mne čeká můj buddík (pro neznalé tamní student) jsem zdvořile odmítla.
***
Buddíka Daniela jsem poznala hned co jsem vykročila z vlaku. Zubil se na mě hlava nehlava a hnedka mi běžel na pomoc. Spolu s ním přišla i Daniela, což je další z našich buddíků. Daniel a Daniela (vztah mezi nimi je čistě kamarádský a shoda jmen je jenom příjemná náhoda, jak jsem se později dověděla) jsou prototypem správného Rakušáka. Jsou moc milí a strašně pozorní. Ale stejně jsem jako hlavní bonus dne zpětně označila auto Daniely, kterým mě hodili na koleje a já si tak konečně mohla odpočinou od bagáže. Asi 5 minutovou cestu od nádraží si Daniel musel vyhledat v navigaci, což byla dokonalá chvíle na to zjistit, jak Rakušáci stráví fakt, že se někdo baví na jejich účet. Se smíchem jsme dorazili na studentskou ubytovnu, která předčila mé představy a já viděla na vlastní oči, za co vlastně platím ty nekřesťanské peníze. Obrovsky obrovský pokoj pro dva (na spolubydlící zatím napjatě čekám, ale už vím, že se jmenuje Martina Bauer), čisté a pěkné sociálky, nový nábytek, kde je tolik polic a poliček, že na těch mých "pět švestek" co jsem si tady přivezla stačí tak polovina nábytku, pingpong, biliárd, k dispozici pračka a sušička a dokonce i žehlička, takže můžu opět začít žehlit prádlo, máma bude mít ze mě radost.
***
Večer rychlá sprcha a pak chutná odměna v podobě orošeného Weisbiera. Prost!
